Pan Josef Režný *2.2.1924, + 10.12.2012! Dudák a etnograf, výrazná osobnost českého národopisu, znalec dudácké hry. Hrál na housle, později na violu a hrou na kontrabas se uplatnil ve studentském orchestru strakonického gymnázia a Strakonické dudácké kapele. Na konci roku 1942 se ještě jako student gymnázia stal basistou Strakonické dudácké kapely Jiřího Malkovského. V roce 1949 založil Národopisný soubor, ze kterého brzy vznikl Prácheňský soubor lidových písní a tanců, Josef Režný se stal jeho uměleckým vedoucím a dudákem.
Josef Režný měl za svůj život několik povolání. Byl učitelem, úředníkem, ale i dělníkem ve strojírenském podniku ČZ. Vedl také Městské muzeum ve Volyni, po válce řídil pěvecký spolek Palla ČZ.
Roky se věnoval výzkumu a dokumentaci dud a dudácké hudby jak u nás, tak ve světě. V roce 1955 založil Jihočeské slavnosti písní a tanců ve Strakonicích (1955-61), ze kterých se posléze stal Mezinárodní dudácký festival, jehož byl čestným předsedou programové rady. Kvůli svým politickým postojům byl však na řadu let z organizace dudáckých festivalů vyřazen a plně se mohl zapojit opět po roce 1989.
Věnoval se rozsáhlé sběratelské činnosti zaměřené na Prácheňsko – zejména na okolí Strakonic, Volyně a šumavské Podlesí. Nejen že studoval dostupnou literaturu a archivní prameny, ale sám začal s terénními výzkumy a sběratelskou činností v oblasti Prácheňska. Podařilo se mu nasbírat na tisíc lidových písní, z nichž necelá polovina byla publikována, 76 různých tanců, pořídit nahrávky a notové přepisy hry dudáků, zapisoval také nářečí, přísloví, pořekadla či zvyky.
Postupem času se stal jedním z předních odborníků v oboru lidových hudebních nástrojů se zaměřením na dudy. Léta se soustavně věnoval výzkumu a dokumentaci dud a dudácké hudby nejen v naší, ale i v evropské kulturní tradici. Je autorem řady publikací, například Dudy a dudáci, Škola hry na české dudy, Po stopách dudáků na Prácheňsku, Písně a řeči vážné – nevážné – darebné, 5000 let s dudami.
Působil jako instruktor některých souborů, sbormistr, učitel hry na dudy v různých dudáckých kurzech. Bohatá byla i jeho přednášková činnost. Vystřídal několik civilních povolání, naposledy pracoval jako ředitel Městského muzea ve Volyni.
Je úžasné, když člověk najde to, co ho baví a jde si za tím. Zjišťuje nové informace, dávat je do souvislostí, učí se a předává dál své vědění a svým nadšením umí „nakazit“ i ostatní. Důležitá je podpora rodiny, která zájmy pana Režného sdílela a podporovala jej – přesně tak to bylo i na včerejším vzpomínkovém večeru ve Strakonicích, mj. vystoupili společně i další generace rodu Režných.
Přál bych nám všem, abychom ve svých zájmech a profesích dokázali to, co pan Josef Režný. Najít ve svém konání smysl, ovlivnit v dobrém smyslu slova alespoň pár lidí /u p. Režného to byly stovky/, rozdat radost, podporu, pochopení, odvahu a nadšení svým pokračovatelům.
Vzpomínám na mnoho strakonických dudáckých festivalů, a speciálně na ten druhý v r. 1969, kdy jsem jako dvanáctiletý skaut nesl v průvodu vlajku jednoho ze souborů. Děkuju za pozvání paní ředitelce muzea Ivaně Říhové a paní Ireně Novotné za primovou dramaturgii večera!